S Philipem Glassem o “akademických” skladatelích i taxikářském řemesle
1. 10. 2023 | Rubriky: Alternativa/Jazz,Články,Vykopávky
V pražském divadle Archa zazní ve čtvrtek 12. října 2023 ranné skladby Philipa Glasse, v provedení ansámblu, který skladatel založil roku 1968 v New Yorku. V sérii “vykopávky” nabízím rozhovor, který roku 1996 avízoval Glassovo první vystoupení v divadle Archa, společně s básníkem Alanem Ginsbergem: Nespoutanost 60. let otevřela cestu i takovým tvůrcům, jako je Philip Glass. Na rozdíl od “akademických” skladatelů, kteří měli zajištěný stabilní příjem na univerzitě, byl Glass součástí newyorského “downtownu”, pro který bylo typické prolínání hudby, výtvarného umění a tance.
Výtvarná instalace s hudbou Briana Ena v pražském Rudolfinu proběhla od 20. července do 24. září 2023. V sérii “vykopávky” nabízím vůbec první český rozhovor, který proběhl Londýně v listopadu 1991 a vyšel následující rok v Reflexu. 
Lenka Lichtenberg začínala jako jedna ze semaforských dětských zpěvaček. Za své poslední album získala kanadskou cenu Juno.
Není to poprvé, kdy hudba daleko od mainstreamu budí pochybnosti většinového publika. Americký kritik Ted Gioia, autor zásadní knihy Music: A Subversive History, která vyšla i v češtině jako Hudba Podvratné dějiny, vzpomíná na pošetilé snahy přejmenovat jazz, když jeho vývoj nabral nečekané zatáčky: “Přejmenujte i Godzillu. Pokud bude ale dál ničit Tokyo, tak ten remake nevydrží. ” Termín world music se od jazzu i Godzilly podstatně liší.
New Orleans byl kolébkou jazzu, v Buenos Aires se zrodilo tango, kluby v Hamburku i Liverpoolu utvářely hudbu Beatles. Námořní přístavy byly těmi nejvýkonnějšími tavícími kotlíky. Má tedy Sahara roli kulturní pustiny? Festivaly, které zde vznikly, ukazují opak. Prvním signálem byl zrod “pouštního blues”. Tento hudební novotvar vznikl v komunitách Tuaregů, saharských nomádů, 
Čím byl kdysi Ravi Shankar pro hudbu Indie, tím je dnes pro hudbu blízkého východu Kayhan Kalhor. Hraje na housle kemenče, rozšířené v Iránu, Turecku, Izraeli i dalších zemích, národností je Kurd, natáčel s těmi největšími postavami současné hudby včetně Kronos Quartetu, a své poslední album vydal s Toumani Diabatem z Mali, hráčem na africkou loutnu koru.
Meral Polat se narodila v Amsterdamu, kam se její rodiče vystěhovali z kurdské komunity v Anatolii. Vystudovala herectví a hudbě se začala věnovat před dvěma lety, když zemřel její otec. Ten byl formálně gastarbaiter, ale duší básník. Jeho texty zpěvačka zhudebnila na svém zcela výjimečném debutovém albu Ez ki me,
Získat renomé na platformě relativně malého festivalu, jakým jsou Folkové prázdniny, vyžaduje dlouhodobou vizi. V prvních ročních se Folkové prázdniny zaměřovaly na písničkáře s kytarou, světový trend inspirovaný Bobem Dylanem, který u nás v době totality získal punc protestního, undergroundového hnutí. V následujících dekádách začaly zafixované žánrové hranice mizet, někteří folkaři s kytarou se dokonce propojovali s lidovými muzikami s cimbálem.
K nejzajímavějším hostům jarní části Jazzfestu Brno patřil pianista Tigran Hamasyan. Proč jsou jeho arménské kořeny pro světové publikum tak přitažlivé? Jeho vlast má v dnešním hudebním světě výjimečné místo, příčiny jsou v historii. Ve starověku sahala od Kavkazu a Kaspického moře až ke středomořskému pobřeží a byla důležitou křižovatkou kultur.
Bella Ciao, Sbohem krásko, patří k nejnahrávanějším italským písním, coververze natočili Tom Waits, Manu Chao, existuje dokonce česká verze. Původně to byla píseň italských partyzánů, kterou zpíval i sbor Rudé armády Alexandrovci, později získala novou identitu jako anarchistická hymna, například v podání skotské post-punkové skupiny Dog Faced Herman. Tomatisova kniha řeší politicky motivované mýty, které s touto písní prosákly i do respektovaných médií. Italský folkový revival probíhal souběžně s hnutím anglicky zpívajících písničkářů..
Před půlstoletím se čeští muzikanti Jan Hammer, Miroslav Vitouš, Ivan Král a další vystěhovali do USA a trvale změnili hudební dějiny. Podobné přesuny dnes probíhají uvnitř Evropy. Hudebníci z Běloruska, Moldovy, Ukrajiny hledají útočiště u svých západních sousedů. Aliaksandr Yasinski se přistěhoval do Prahy před 11 lety a nenápadně si vybudoval široké zázemí.
Přístav Marseille byl po staletí pro Evropany bránou do Severní Afriky, pro Afričany naopak bránou do Evropy. Babylonské prolínání kultur napříč Středozemním mořem se otisklo i do názvu festivalu a hudebního veletrhu Babel Med, který probíhá od roku 2005 v areálu bývalých marseillských doků. 
Pro festivalové organizátory – od Szigetu přes Roskilde až po Respect a Colours of Ostrava – je Womex nenahraditelnou příležitostí. Právě na této podzimní přehlídce je nejlepší šance vybrat účinkující na letní festival. Akce propojuje showcasové koncerty, konferenci i prezentace, název je zkratkou pro World Music Expo. 
V knize se protíná několik rovin, přitažlivých jak pro dnešního čtenáře, tak pro pamětníky. V globálním měřítku jsou to 60. léta jako éra generačního zlomu, v lokálním rok 1968 a invaze ruských tanků. Reakcí na ni byl třetí odboj, kulturní diverse Dylanem inspirovaných písničkářů i Charta 77. Boj s totalitním režimem ovšem vedl k dobrovolnému či vynucenému exilu. Každý z aktérů tehdy procházel bolestným rozhodováním, v němž rozum figuruje stejně jako emoce, jak zpívá skupina Clash o 13 let později: Should I stay or should I go?
Zatímco příběhy vytištěné na papíře nutno do cizích jazyků překládat, texty propojené s hudbou si s jazykovou bariérou někdy poradí i bez překladu. Tedy, ne pokaždé, ale v mnoha výjimečných případech, které vstoupily do historie, se to stalo. Dobře si pamatuji na hudební zážitky z 60. let. Bylo jich hodně – a jazykové bariéry tehdy bořily nejen nahrávky Boba Dylana, ale zčásti a trochu jinak i Rolling Stones.
